Rozhovor: Markéta Dudková

MarketaVy jste takový pozitivní člověk, úplně z vás vyzařuje energie. Jak to děláte?

Lidé o mně říkají, že jsem velice kamarádská a komunikativní. Vlastně někdy až moc (smích) a nepustím ostatní ke slovu. Nedělá mi problém komunikovat s lidmi ani naslouchat jejich problémům. Pokud můžu někomu pomoci, ráda to udělám a neočekávám za to žádnou protislužbu. Dělá mi radost pomáhat lidem, ať už je to moje rodina, mí blízcí či naši hosté. Mám cestu do obchodu, tak proč nepřivézt nákup i ostatním. Jedu sama v autě k nám domů do kopců, potkám rodinku s dětmi v dešti, tak je dovezu k jejich penzionu.

Postavit dům tady nahoře asi nebylo jednoduché. Doprava materiálu, umístění v citlivé zóně s vyšší ochranou přírody. Co vás pohánělo kupředu?

Už vím, že člověk musí být cílevědomý a houževnatý, aby něco dokázal. Tím se řídím. Problémy vyřeším a pokračuji dál. Mám to tu moc ráda. To místo, hory a lidé zde mi dodávali potřebnou energii. 

S manželem jsme se prokousali všemi povoleními, problémy se stavebním dozorem, požadavky KRNAP i samotnou stavbou. První rok jsme jen dojížděli na víkend a přespávali na našem pozemku ve stanu a připravovali ho na stavbu. Další roky jsme přebývali, vždy po nutnou dobu, ve stavební maringotce, vařila jsem venku na kamnech, pro vodu chodila do studánky, a to i s malým dítětem.

Lenost tedy zřejmě nebude vaší hlavní charakterovou vadou.

To určitě ne, myslím, že nebudu neskromná, když o sobě řeknu, že jsem pracovitá. Jako každý, kdo se spoléhá sám na sebe a svoji rodinu, se musím „otáčet“. Protože máme malý rodinný penzion, velká část práce na penzionu, úklid, komunikace s hosty, zajištění obsazenosti, vyřizování rezervací, nákupy atd. – to je moje práce. K tomu se starám o dvě děti, které s manželem dovážíme z Pěnkavčího vrchu do Pece do školy a školky a to zabere také dost času. Hlavně v zimě je to náročné.

Ale nejen prací živ je člověk. I když se zdá, že jste velice vytížená, zbývá vám aspoň nějaký volný čas? Jak ho trávíte?

Velice mě baví ruční práce, vyrábění čehokoliv a vymýšlení nových pracovních postupů. Nedávno jsem se aktivně věnovala výrobě bižuterie, a to až v takovém rozsahu, že jsem se svými výrobky jezdila po trzích. Mám dokonce i svoje internetové stránky. Bohužel jak říkáte, práce na penzionu tuto činnost dost omezila, ale snažím se občas něco vyrobit aspoň pro své blízké. Maluji také na sklo, občas něco uháčkuji nebo ušiji na šicím stroji. Tu svoji zručnost dokážu zužitkovat i v drobných domácích pracích, jako je třeba natírání. Ani ty mi nedělají problém. A jako topič v naší malé kotelně se také neztratím, i když samozřejmě jen občas jako záskok za manžela.

Vypadá to, že jste takřka dokonalá žena. Je snad ještě něco, čím byste se pochlubila?

To mě už přeceňujete  (smích). Ale snažím se být dobrá máma pro naše dvě děti. Sedmiletou Johanku a čtyřletého Jaroslava. Oba je vedu ke sportu, samozřejmě k lyžování a zimním sportům vůbec. Odmalička je učím slušnosti, tedy pozdravit, poděkovat, a poslušnosti aspoň jak to jen u malých dětí jde. Snažím se vštěpovat jim úctu ke starým a nemocným lidem. A hlavně k sobě samým!

Děkuji za rozhovor. Hodně štěstí!

Děkuji.